Klobouk, klobúk

Charakteristika

Klobouk je tuhá pokrývka hlavy s okrajem.

Klobouk jako součást kroje je označení pro mužskou pokrývku hlavy, která se nosí ke korytňanskému kroji svátečnímu, ale může se objevit i ve společnosti korytňanského kroje prostého. Klobouk je vyroben z černé plsti, s úzkou nahoru vyhrnutou střechou a zdobí jej tzv. „šmuky“, tj. barevné mašličkami a stužky různé pro svobodné a ženaté. Většinou jsou šmuky vyrobeny z krepinkových stužek a mají stříbrnou, zlatou, červenou a bílou barvu. U svobodných nesměl za kloboukem chybět „kosárek“, tj. bílé dlouhé kohoutí pero – znak statečnosti a jinošské zachovalosti. O svátcích nosí mladí chlapci dvě kohoutí pera, která si připevní na stranu svého klobouku, např. na fašank. Starší muži kosárek nenosí.

Stav ve staré češtině

V Gebauerově Staročeském slovníku a v Malém staročeském slovníku najdeme hesla klobúk, koblúk ve významu „klobouk, přilba“. Deminutiva klobúček a koblúček jsou zde vysvětleny jako „klobouček, výmluva, lest, úskok, podvod“. Uvedena jsou zde také odvozená přídavná jména, a to klobúčitý „mající klobouk, opatřený kloboukem jako ochranou, obranný“.

Ve sbírce Václava Hanky najdeme heslo caleptra, tj. klobouczek „vojenská přilba“. Je uveden v oddílech Vocabularius a Nomenclator latino bohemicus. V části s názvem Bohemarius najdeme klobouk jako: „Piletus sit klobuk; Cassis slap, que caleptra klobuczek“.

U Komenského je uveden klobouk jako označení oděvu pro obě pohlaví. „Společné: košile, [rubáš a oblečka], karkule, klobouk (jehož vrch tytlík jest), točenice, sukně, čuby, rukavice, punčochy,…“.

Jungmannův slovník uvádí starší české koblauk a koblúk. V dalších slovnících je však nenajdeme, pouze Kott se zmiňuje, že je lze nalézt v obecné mluvě.

Množství dokladů o slově klobouk najdeme i v dalších staročeských památkách, a to např. ve Zbraslavské kronice: V oděvech je tak veliká různá znetvořenost, jak veliká různost znetvořených myslí uvnitř to váže. Každý se pokládá za šťastnějšího, kdo vymyslí novou módu…. Klobouky dlouhé a nahoře špičaté, různě barevné, se nosí v městech, více na cestách.

Zmínku o klobouku, který prozradí hrdiny a smrtelně je tím raní, najdeme v rytířském románu Tristram a Izalda:

Kaedin, často jmenovaný rek,

jakž tomu chtěl z pekla zmek,

mějieše koblúk slaměný, neb bylo létě.

A když jědiechu přes most, kuon pod ním letie

tak, že mu koblúk spade pod most.

Stejně tak najdeme zmínku v Nejstarší české rýmované kronice tak řečeného Dalimila:

Když vládyky do města přijědechu,

klobúk jim přivrhúce, hlavu jim setniechu.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

V Příručním slovníku jazyka českého najdeme klobouk, kloboulínek, klobounek a kloboučisko s významy „pokrývka hlavy u žen i u mužů vyrobená z tuhého materiálu“, „věc, která klobouk připomíná“, např. klobouk u lampy „stínidlo“, plechový klobouk nad kovářskou výhní, klobouk hutní pece, klobouk cukru „homole“, v botanice „hořejší část plodnice rouškatých hub“, v hornictví železný klobouk „oxidované části rudných ložisek“.

Slovo klobouk najdeme v bohatém zastoupení i ve starších českých pořekadlech, např. kloboučkovati někomu „dvořiti se mu“; čím větší hlava, tím větší klobouk; i pod ošumělým kloboukem moudrá hlava bývá; mnoho hlav pod jeden klobouk strčili; nový klobouk na hřebík zavěšují; obnošený klobouk na cestě nezmokne; choď s kloboukem v ruce „buď zdvořilý“; ona má klobouk „ona poroučí“; klobouk dolů / klobouk dolů před někým „včechna čest“; dejte si to za klobouk „nemá to cenu, není to nic platné“; někomu straší pod kloboukem „jedná nerozumně, pošetile“.

Etymologie

Klobouk, stč. klobúk a koblúk, je všeslovanský výraz.

Klobouk najdeme i ostatních slovanských jazycích, a to p. kłobuk i kobłuk, r., ukr. klobúk, s./ch. klóbuk, stsl. klobukъ, sln. klobúk, slk. klobúk, luž. kłobúk, dl. kłobyk / kłobych, plb. klübek, mak. klobuk, b. klobúk.

Do českého jazyka se dostal pravděpodobně z tur. kalpak „vysoká čepice“. Do Evropy pak toto slovo postupovalo ve dvou variantách – buď beze změny nebo s kol-, např. r. kalpak, p. kolpak, ukr. kovpak.

Jiří Rejzek se naopak přiklání k názoru, že klobouk pochází z rekonstruovaného *kalbuk, který psl. přejala jako *klobukъ, přičemž dodává, že změna kalb- ˃ klob- není známa a nejedná se ani o metatezi likvid.

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

BARAN, Ludvík; STAŇKOVÁ, Jitka: Lidové kroje Slovácka. Praha: ČTK-Pressfoto.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

Český jazykový atlas. I – IV. Red. J. Balhar a P. Jančák. Academia Praha, 1992 – 2005.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

BĚLIČ, J.; KAMIŠ, A.; KUČERA, K.; KŘÍSTEK, V.: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

HANKA, Václav: Zbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých. Praha, 1833.

KOMENSKÝ, J. A.: Dvéře jazyků otevřené. Praha: Paseka, 2003.

Zbraslavská kronika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1976.

Tristram a Izalda. Ed. PhDr. Zdeňka Tichá, CSc. Praha: Mladá fronta, 1980.

Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Ed. Havránek, Bohuslav; doc. Daňhelka, Jiří. Nakladatelství ČSAV, 1957.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

HANZÍKOVÁ, L.: Slovanský podíl na české oděvní terminologii (Kandidátská

disertační práce). Praha, 1986.

GEBAUER, Jan: Slovník staročeský. Díl 1, 2. Praha: Academia, 1970.

KOUŘILOVÁ, Michaela: Staročeské reálie – staročeské názvy oděvu (Bakalářská diplomová práce). Brno: Filozofická fakulta, 2009.