Košile, košula

Charakteristika

Předchůdkyni košile se dříve říkalo subucula a byla již v prvních desetiletích našeho letopočtu součástí oděvu římského císaře Augusta. Také židovští velekněží nosili plátěnou košili, tzv. kenotet. Ve slovanských památkách najdeme často výraz košulja, a to již v 11. století. V průběhu 12. století byla košile mužským i ženským oděvem s tím rozdílem, že ženská košile byla delší a sahala až po kotníky. Vedle prostých košil, které nosili selští lidé, byly u měšťanstva a šlechty v módě také košile zdobené perlami či zlatem, obkládané tkanicemi.

Mužská košile je „část oděvu pokrývající horní část těla, která se nosí o svátcích“. U korytňanského mužského kroje rozeznáváme košili dvojího druhu.

První košile je ušitá z bílého plátna a vyznačuje se nabíranými rukávy a absencí výšivky u krku. Nazývá se košile vojenská podle toho, že v ní chodili mladí chlapci, kteří měli před vojnou. Jedinou výšivkou je výšivka monogramu pod prsy.

Druhá košile je rovněž bílá plátěná košile s puntem, která má bohatou výšivku u krku a od krku směrem dolů se táhne vyšívaný punt. Nečastější jsou květinové motivy či ovoce aj.

V létě se u prostého kroje nosila košile z doma vyrobeného konopného plátna.

Stav ve staré češtině

Staročeská košule je „volnější spodní oděv pokrývající trup“, „košile blízká rubáši“. Často se tyto dva názvy užívaly ve stejném významu.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

V češtině je košile, -e fem. „prádlo nošené (přímo na těle) kryjící trup“, např. v p. pánské košile s dlouhými nebo krátkými rukávy; dámské trikotýnové košile s ramínky; popelínové, hedvábné, zefirové, silónové, flanelové košile. Deminutiva jsou košilka, dialekticky košulka, košilečka, košilička, košilenka, košulenka, košilinka, např. vyrostl už z dětské košilky „nabyl zkušností, nedělá již začátečnické chyby“. Od košile je odvozeno adjektivum košilkový, např. košilkový límeček, košilkové hedvábí apod.

Další významy jsou sekundární: „vnitřní roura dělové hlavně“; v technice, konkrétně ve slévárenství, znamená košile „vrstva hlíny, kterou se vytvoří model na jádru zhotoveném předem“.

Na Břeclavsku je košela, košula, na Mistřicku košula.

Pod heslem košile najdeme také hojné množství úsloví, např. připravit někoho o poslední košili „připravit někoho o všechno“; chodit o jedné košili „být chudý“; vzít si holku bez košile „bez věna, chudou“; bližší košile než kabát „vlastní zájem jde před cizím“; zvyk je železná košile „těžko se překonává“.

Etymologie

Název košile najdeme i v jiných slovanských jazycích, např. slk. košuľa, p. koszula, hl. košla, košula, dl. košula apod. Většina slovanských významů je u košile shodná s významem českým. Jde o výpůjčku ze středolatinského jazyka casula „plášť s kapucí“; význam „svrchní oděv je doložen ještě v ruských dialektech.

Slovenské košeľa bylo ovlivněno středohornoněmeckým kāsel(e) „pokrývka, roucho“.

Do slovanských jazyků se dostalo ze středolatinského jazyka také stč. kazula „ornát“, staropolské kaszula, kazula, kazuła „plodová blána“, s./ch. kóšulja „svlečená hadí kůže“ aj.

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

BARAN, Ludvík; STAŇKOVÁ, Jitka: Lidové kroje Slovácka. Praha: ČTK-Pressfoto.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

Český jazykový atlas. I – IV. Red. J. Balhar a P. Jančák. Academia Praha, 1992 – 2005.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

BĚLIČ, J.; KAMIŠ, A.; KUČERA, K.; KŘÍSTEK, V.: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

HANZÍKOVÁ, L.: Slovanský podíl na české oděvní terminologii (Kandidátská

disertační práce). Praha, 1986.

GEBAUER, Jan: Slovník staročeský. Díl 1, 2. Praha: Academia, 1970.

KOUŘILOVÁ, Michaela: Staročeské reálie – staročeské názvy oděvu (Bakalářská diplomová práce). Brno: Filozofická fakulta, 2009.

PETRŽELKOVÁ, Zdeňka: Staročeské reálie – názvy oděvů. Kalhoty, košile (Bakalářská diplomová práce). Brno: Filozofická fakulta, 2007.

KYBALOVÁ, Ludmila: Starověk. Praha: Lidové noviny, 1998.