Řemen

Charakteristika

Řemen je odpradávna součástí oděvu, která jej přidržuje k tělu v oblasti beder a pasu. Neodmyslitelně patří také k mužskému kroji. Tento dlouhý, bohatě vybíjený řemen najdeme na nohavicích, v pase kolem kterého je třikrát obtočený. Materiálem, z něhož je řemen vyroben, je samozřejmě kůže. Řemen je provlečen tzv. mostem, který se nachází na úrovni rozkroku. Mostem si muži provlékali také vyšívaný a poskládaný šáteček.

Stav ve staré češtině

První staročeský doklad pochází z Drážďansko-leskovecké bible ze 14. stol. ve významu „řemínek k botám“. Adjektivum remenný je doloženo z r. 1473.

V Malém staročeském slovníku je řemenec, -ncě; řemének, -nka, -nku; řemík „řemínek“; řemenný – adjektivum z řemen, např. řemenným provázkem opásaný „řemínkem, koženým pasem“.

V Jungmannově Slovníku česko-německém najdeme starší české řemen, -u, deminutivum řemének (řemínek), -nka n. „kožený řemen z kůže hovězí“, „řemen na obuvi“, „veslo“.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

Ve Slovníku spisovného jazyka českého je uvedeno řemen, -e, -u m. ve významu „dlouhý široký pás, který je zpravidla vyroben z kůže, složí k utahování, upevňování a nošení něčeho“, např. opásat se řemenem; puška zavěšená na řemeni; řemeny batohu; „takový pás (se spojenými konci) k přenášení pohybu z kola na kolo“. K derivátům od řemen patří adjektiva řemenitý, řemenovitý, řemenný, řemenový apod.

Etymologie

Slovo řemen je všeslovanský výraz:

Podoby slova řemen najdeme i v jiných slovanských jazycích, a to slk. remeň., stsl. remenь, r. remén´, gen. remnjá, ale i r. dial. rémenʼ, ukr. réminʼ, gen. rémenja, p. rzemień, hl. a dl. rjemjeń, sln. jérmen, s./ch. remen. Vedle psl. remeńь bylo i remy, z něhož je u nás, laš. řemyk, řemyček, val. řemýšek, jč. hřemejk, (h)řemejček, p. rzemyk, s./ch. a b. remik, staroruské remykъ z 15. století. Jedná se o stejný stav jako u kamy/kamenь, gen. remen-es, psl. *remy, gen. remene, kmen pronikl z nepřímých pádů pak i do nominativu. Remy se udrželo jenom v mechanické odvozenině *remykъ. Nejasný je vztah k významově shodnému a formálně podobnému něm. Riemen, jež však ukazuje na ie. kořen *reu-.

Newerkla uvádí, že ie. *remen- patří k ie. *(a)re- „svázat, přiléhat“.

Zpravidla se uvádí, že remeńь je přejato z germánštiny (starohornoněmecky je riomo, středohornoněmecky je rieme, nyní Riemen), ale, jak uvádí Machek, samohlásky se neshodují. Kromě toho střídání mōn/men ukazuje, že jde o prastaré slovo domácí. U něm. Riemen a u slovanského remeńь jde o slova prapříbuzná: podle Klugeho slovníku se něm. Riemen ve významu „kožený pás“ vyvinulo ze staroněmeckého riomo a středoněmeckého rieme, což pochází ze západogermánského *reumōn „opasek, řemen“, viz také staroanglické rēoma. Další původ je nejasný. Obojí druh kmenů, germánský i slovanský, vzešel z jednoho základu, z r/n-kmenů.

Rejzek a Holub, Kopečný uvádějí, že remeńь pochází z ie. *er-mēn a spojuje se s jařmo.

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: de Gruyter, 1989.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

BĚLIČ, J.; KAMIŠ, A.; KUČERA, K.; KŘÍSTEK, V.: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

disertační práce). Praha, 1986.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

BĚLIČ, J.; KAMIŠ, A.; KUČERA, K.; KŘÍSTEK, V.: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.