Kožich, kožuch

Charakteristika

Kožich je svrchní kabát z kožešiny nebo kožešinou podšitý, ve staré češtině označoval také „svrchní část oděvu ušitou z kožešiny“.

Kožuch nosí muži v zimním období. Většinou je hnědý, vyčiněný z beraní kůže a s bohatým vyšíváním na prsou, vzadu od jednoho rukávu ke druhému a na švech, může být dlouhý i krátký. Pod kožuchem se nosí halena a bílý lajbl.

V 16. století byla oblíbená červená barva kožichů. Nezapomenutelnou součástí tradičního šatníku byly na konci 19. století kožichy žen i mužů – tzv. dubeňáky = beraní kožichy, hnědé, různých tvarů. Jednalo se o dlouhé kabáty s bohatými kožešinovými lemy a velkorysou výzdobou.

Kožuchy jsou buď krátké, nebo dlouhé. Krátké sahají mužům asi po kolena a jsou ušity z hladké hnědé kůže. Vepředu jsou zdobeny aplikace z jemné kůže obarvené do jiného odstínu hnědé, než má celý kožuch. Okraje jsou olemované tmavou kožešinou. Dlouhé kožuchy strážnického typu sahají mužům do poloviny lýtek nebo až ke kotníkům. Jsou ušity také z hladké ovčí kůže, ale mají dlouhý vlas, který lemuje spodní okraje. Nemají žádné zdobené aplikace a zapínají se na knoflíky, ale mohou se nosit i rozepnuté.

Stav ve staré češtině

V Gebauerově slovníku najdeme heslo kožuch, kožich a deminutiva kožúšek, kožíšek.

Winter uvádí, že asi nejstarším záznamem pro kožich je zmínka v zápisníku Alberta Bohema ze 13. století, kde píše: „kožuch de liška“, tedy zřejmě „liščí kožich“.

První zmínky nacházíme u Klareta. Výrazy jako kozuch a kozich se objevují jako lat. pellicium v Klaretově Bohemáři a dále kozzisek (rono) v Glosáři.

Staročeské kožich najdeme např. u Komenského, který ve svém díle Dvéře jazyků otevřené píše: „Kožišník z koží kožichy strojí“.

Ve staročeské skladbě Kocovník najdeme označení kožich jako přenesené pojmenování pro víru. Kožich nám prý dal božský kožešník (kocovník), což je Ježíš:

Znamenajte všichni mistři:

Jeden kocovník z své chytři

sšil mi kožich nepřěměřě

pravý mi v čas při méj vieřě.

Chodila sem v něm toliko

let nádcěte několiko,

však sem ho nezapsovala,

tak krásen, jakž sem jej vzala.

Z jedné kóžě hranostaie

z něho sobě kožuch skráje:

mně mój ostalcěl' biel' krásen,

tak iakž sem jej vzala řásen.

Druhá ukázka prezentuje kožich jako nákladnou část oděvu značící vyšší postavení majitele:

Téhož roku dne 21. února jel zvolenec Tobiáš, vzav s sebou z ctihodného sboru pražského kostela muže opatrné a vynikající rozvahou i vzdělané v písemnictví, totiž děkana pražského mistra Řehoře, probošta Tomáše, probošta Gotfrida a kanovníky pražské Vernhera, Oldřicha, Aleše, Dětřicha, Petra, Zdeslava a Beneše, též jiné kaplany biskupského dvora, všechny úplně oblečené v nejnádhernější oděv s pestrou podšívkou a v kuní kožichy,...

Ve starší češtině u Jungmanna a Kotta je kožich charakterizován jako „kůže se srstí vydělaná“, „kožený neb kožichový kabát“ a „roucho kožichem podšité“.

Kožich najdeme také v přenesených významech, např. kožich „vypjaté kvasnice v pivovaře“; dům v kožichu „dům, který je dřevěný, ale díky nahození vápnem vypadá jako kamenný“; kožich na poli „škraloup po silném přívalu“, kožichovec „pojmenování mola kožichového“.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

Název oděvu kožich se zachovalo i současné češtině; deminutivum je kožíšek, které označuje „kožich malých rozměrů“ nebo „kožešinovou srst zvířat“. Slovo kožuch však ze spisovné češtiny vymizelo, je jen dial. kožuch „kožich“. Podle současných slovníků se jedná o „svrchní kabát z kožešiny nebo kožešinou podšitý“ nebo o „kůži savců se srstí“.

Kožich se vyskytuje v příslovích a pranostikách, např. na svatého Ducha nesvlekaj kožucha a po svatém Duše choď ještě v kožuše.

S přeneseným významem je např. starat se o svůj kožich „starat se o sebe“; prohnat někomu kožich „prohnat někoho, pokárat někoho“; vyprášit někomu kožich „nabít, natlouci někomu“; dostat se někomu na kožich „vehnat někoho do úzkých, najít něčí slabost“; nasadit někomu veš do kožicha „seznámit někoho s nepříjemným člověkem“; v kožichu moudrost nosit „být chytrý, pohotový“; utéci v kožichu do vody „téhož významu jako z louže pod okap“; opral mu kožich, ale rukávů nechal „zbil ho“; i kaftánek hřeje, když kožicha není „o skromném člověku“.

Etymologie

 Slovo kožich je slovanského původu, není přejaté. Psl. *kožuchъ „kabát celý ušitý z kůže“ vzniklo odvozením od výrazu *koža „kůže“ pomocí přípony –uchъ.

 Kožich se vyskytuje i v dalších slovanských jazycích, např. p. kożuch, r. kožúch, s./ch. kóžuch.

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1983.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

BĚLIČ, J.; KAMIŠ, A.; KUČERA, K.; KŘÍSTEK, V.: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

GEBAUER, Jan: Slovník staročeský. Díl 1, 2. Praha: Academia, 1970.

KOUŘILOVÁ, Michaela: Staročeské reálie – staročeské názvy oděvu (Bakalářská diplomová práce). Brno: Filozofická fakulta, 2009.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

KOMENSKÝ, J. A.: Dvéře jazyků otevřené. Praha: Paseka, 2003.

HANKA, Václav: Zbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých. Praha, 1833.

VILIKOVSKÝ, Jan: Staročeská lyrika. Praha: Melantrich, 1940.

Pokračovatelé Kosmovi. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1974.