Lajbl

Charakteristika

Lajbl je v současném českém jazyce zastaralé a knižní ve významu „vesta, živůtek“.

Lajbl u krojů „vesta, krátká vesta z tmavomodrého vlněného sukna, kterou muži nosí na košili; „krátký světlý kabátek, který je zhotoven z flanelu a zdobí jej cifrování“. Tento krátký světlý lajbl oblékali muži v zimě pod kožuchem. Lajbl je zdoben zlatými kovovými knoflíky a na prsou přišitou vyšívanou růží zdobenou tkaničkami, které jsou naskládané a zdobené patáky, tj. stříbrnými a zlatými flitry.

Lajbl se obléká za chladného počasí přes rukávce. Je vyroben z bílého sukna, sahá do pasu a má volnější střih.

Stav ve staré češtině

O staročeském laiblík „vestička, kordulka“ se stručně zmiňuje Winter v souvislosti s biblí Severýnovou z r. 1537.

U Jungmanna najdeme starší české laib (layb), deminutivum laiblík, -čku m. „živůtek“.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

České zastaralé lajbl, -u m. je „vesta“, „živůtek“, deminutivum lajblík, lajblíček téhož významu, např. spát ve dvou lajblíkách (Ignát Herrmann); přes kordulku oblékají ženy krátký bílý lajblík s červenými nebo zelenými výložky - Svatopluk Čech.

Dialektické lajb, -u m. nese význam „vesta“, např. chlapci se točí v modrých kazajkách, anebo vysvlečení v lajbech - Jindřich Šimon Baar; ani lajb, volně jen zapjatý, nedopjal - Alois Jirásek.

České dial. lajbl je „mužský krátký kabátek“ nebo „ženská vesta“; ľajbík je „kabátek ženský, kožešinou podšitý, se šosy“.

Etymologie

Slovo lajbl „vesta, živůtek“. Podle Machka pochází z něm. dial. (bavorského) Leib, Leibel „vesta“.

Naproti tomu Newerkla uvádí, že lajbl, lajb „živůtek, šněrovačka“ a deminutiva lajbík, lajblík, lajblíček, slovenské lajbl pochází z rak. deminutiva Leibe(r)l „živůtek, šněrovačka“. Slovo je i v ostatních jazycích: p. dial. lajbik, lejbik, sln. lidové lajbič, lajbljič, s./ch. dial. lajbek, lajbec, lajb(ica), lajbhen, rak. Leiberl, maď. lidové laibi „živůtek, šněrovačka“.

U Klugeho najdeme výraz Leibchen n., tedy „šněrovačka, živůtek“. Tento název pochází ze 17. století jako označení pro oblečení podle části těla, der Leib „břicho, tělo“. Sémantickou paralelou je francouzské corset, corselet, corps „tělo, břicho“.

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1983.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: de Gruyter, 1989.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.