Nohavice

Charakteristika

U lidových krojů se jedná o druh mužských přiléhavých kalhot z tmavomodrého vlněného sukna, které zdobí bohatá výšivka.

Nohavice ve středověku pokrývaly tělo od chodidel až po bedra, kde byly upevněny pruhem stočené látky, provazcem či řemenem.

Nohavice se nosí ke svátečnímu a obřadnímu kroji. Na počátku století chodili muži v nohavicích ze světlého sukna, později se šily nohavice z různých odstínů tmavého domácího sukna. Sukno je v současnosti vyráběno průmyslově. V pase mají nohavice dva zástřihy. Mezi zástřihy se provléká úzký kožený řemen, který je bohatě vybíjený. Svobodní mládenci si do zástřihů vkládají vyšívané šátečky a tím se odlišují od ženatých mužů, kteří je nenosí.

Stav ve staré češtině

Staročeské nohavicě je „středověký prostředek obutí nohy, zvláště kryjící holeň, zpravidla od nártu nahoru“, také „kalhoty, jak je známe dnes“, popř. „punčochové kalhoty, které kryly i chodidlo“. Písemný doklad najdeme např. v Dalimilově kronice: všichni v nohawiczech chodiechu.

Ve 14. století se nosily nohavice úzké a těsně obepínající nohu, později do Čech pronikly nohavice dvojbarevné a vzorované, např. pruhy, šachovnice, kolečka, z barev červená a zelená.

V 16. století byly nohavice pracovním oděvem.

Nohavice byly zhotovovány speciálními krejčími, tzv. nohavičníky.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

České nohavice, -e fem. „část kalhot, která kryje dolní končetinu (kromě chodidla)“. Např. vyhrnout si nohavici. Deminutivum nohavička, -y fem. Deminutivní nohavičky slouží jako pojmenování spodního prádla, viz též synonymní nohavičky, nohavky.

České starší a dialektické nohavice, -ic fem. pomnožné „kalhoty“. Malina uvádí v sg. nohavica „nohavice“.

V úsloví: Z nohavic by ho vyklepal „je hubený“ - K. V. Rais.

Etymologie

Nohavice je utvořeno od noha podle rukavice ( ˃ ruka). 

Nohavice jsou známé i v jiných slovanských jazycích, např. slk. nohavice, p. nogawice, bělorusky nahavícy, s./ch. nogavice, hl. nohajca.

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1893.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: de Gruyter, 1989.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

Národní muzeum. Fol. 1a – 98a, redakce Zeberova, 1459.