Krejzlík

Charakteristika

Dnes už zastaralý, lidový a knižní název součásti oděvu je „široký límec, zpravidla nabíraný“.

U dětského kroje je krejzlík široký límec, zpravidla nabíraný: „krajkový límeček, který se uvazuje kolem krku u dětského kroje“. Langhammerová označuje krejzlík jako „nabíraný límec ke košilce, někdy i složitě skládaný a formovaný“.

U dětského kroje se výrazně nerozlišuje kroj chlapců a dívek. Jediným rozdílem mezi nimi je vyšívání, které je u chlapců modré, u dívek růžové.

Stav ve staré češtině

Winter uvádí, že dvořané při Rudolfově dvoře sváděli vinu krejzlů na ženské pohlaví, které „krejzlí, krejzluje se a škrobí, šije, tká a přede k nim krajky a porty.“ Ženské vůbec jako první začaly krejzly nositi.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

V současné češtině je zastaralé, lidové a knižní krejzl, krajzl, -u m. „široký límec, zpravidla nabíraný“ (např. vyšívaný krajzl, krajkový krajzl) a deminutiva krejzlík, krajzlík, krejzlíček, krajzlíček „bílý, naškrobený krajzlík“.

Často se vyskytuje ve starší české literatuře, např. zčervenalé jich líce stápí se v široký drobně vroubkovaný, bohatě vyšívaný krejzl - Alois Mrštík; kolem krku pod kudrnatou hlavou nad vycpanými rameny se čechral zastaralý krajzl - Jaroslav Durych; babička měla starodávné šaty s krejzlíčkem - F. X. Svoboda; nastrčí si kněžský krejzlíček „dává si líbat ruce“ - časopis Lumír.

Na Břeclavsku je krézl „límec“, na Mistřicku říkají krejzlíku krajzlík.

Newerkla uvádí dialektické kriezel m., kriezla f. „ozdobný krajkový límec“; obecně krajzl; deminutiva jsou krejzlík, krajzlík „malé okruží u krku“; „límec pláště“; „košilový límec“.

Český dial. (hanácký) název je grézl.

Etymologie

České krejzl pochází z dolnoněmeckého deminutiva Kräusel „řasení, kadeření“, které je odvozeno od dolnoněmeckého Krause „kadeřavost, kudrnatost, okruží“ (Newerkla 2004: 457), které pochází z ie. *greus- od *ger-, což znamená „kroutit, vinout“.

Podle slovníku Klugeho pochází něm. Kreisel „dětská hračka“ m. od Kreis „kruh“, což pochází z původního *krausen (*krūsen) „kroutit, otáčet“.

Kreis „kruh“ m. ve středoněmeckém a staroněmeckém jazyce mělo podobu kreiz  „okolí“. Ve střední nízké němčině krīten, střední spisovné němčině krīzen „dělat něco krouživým pohybem".

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1983.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: de Gruyter, 1989.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.