Vývoj kroje mužského

Vývoj kroje mužského

Pozorovatelé, kteří se zajímají o problematiku kroje, umělci, kteří jej zobrazují v nejrůznějších formách, a kronikáři při svém výzkumu vždy sáhnou spíše po minulosti, než aby se přizpůsobili tomu, co jim poskytuje přítomnost. Toto je možné vypozorovat u kronikáře z Vřesovic na Hané či u malířů, kteří retrospektivně zobrazovali kroj předešlých generací, např. ve Velkých Losinách nebo v Moravské Třebové. Měli bychom si uvědomit, že kroj se stejně jako mnoho jiného postupem času proměňuje a utváří si novou podobu.

Důležitým faktorem, který ovlivňoval zrání mužského kroje, byly vojenské uniformy, které inspirovaly mladíky i muže k napodobení vojenského stejnokroje. To se projevuje na materiálu, střihu i výzdobě.

Vojenské uniformy neměly v této době jednotnou podobu, jakou známe dnes. Vstřebávaly do sebe mnoho prvků, např. za tureckých válek.

Od počátku 18. století mají krojové kalhoty dva rozparky, punčochy se přetahují nahoru přes krátké nohavice. Později se nohavice prodlužují a doplňují je vysoké boty. Kolem roku 1760 se do nich oblékaly plátěné punčochy, které byly přetažené nahoru přes dolní okraj krátkých kalhot.

Podobně ovlivněny byly i kabátky, kterým zpočátku chyběl límec. V roce 1785 se dlouhé a úzké kabáty nedají vůbec zapnout. Ke konci století ubývá knoflíků, prýmků a zdůraznění zapínání horizontálními liniemi, šosy se přibližují frakové módě. V roce 1800 je však už zdobí malý stojatý límeček, který se postupem času zvyšoval, až v roce 1814 převážil límec vysoký. Dlouhé kabáty se rozšiřují v šosech a bocích. Na počátku 19. století se nosí krátké kabáty s rovným dolním okrajem a červenou podšívkou a s vysokým límcem.

Na počátku 19. století se mužský kroj přibližoval tradiční krojové sestavě. V západních částech se nosily krátké kožené kalhoty, punčochy, střevíce nebo vysoké kožené boty, vesta, kabátek, výjimečně kabát, jelikož patřil k drahým součástem kroje, nakonec klobouk.

Kožené kalhoty se pod kolenem zapínaly nebo svazovaly koženou vázačkou. V 18. století byly kalhoty značně volnější, na Kroměřížsku byly naskládané a sahaly jen po bedra. Na počátku 19. století se zvedl pás kalhot, silně se zúžily a prodloužily do vysokých bot. Tyto změny se však středu země ještě nedotkly.

Na východní Moravě vypadala situace jinak. Zde se nosily dlouhé přiléhavé kalhoty ze sukna, které byly zastrčené do vysokých bot. Bývaly různě zdobeny šňůrováním a doplňoval je kožený opasek. Do tohoto schématu však nelze řadit kalhoty na Těšínsku, jelikož mají více zdůrazněné rozparky. Jedná se zde o západní variantu s výměnou kůže za sukno.

V roce 1814 se již pravidelně vyskytovaly kalhoty dlouhé. Např. bruntálsko – krnovské kalhoty, které mají na vnější straně řadu knoflíků, jsou inspirovány pruskou uniformou. Na severozápadní Moravě se dlouhým kalhotám říkalo „šaryváry“, jelikož byly převzaty z tureckého oblečení, které vzhledově připomínaly.

Vesty bývaly ušité ze sukna. Na Znojemsku jsou časté vesty bílé s modrým nebo červeným potiskem, které dosahovaly největších délek. Na západní Moravě se nosily vesty pruhované. Na ostatním území nejsou vesty příliš dlouhé, na východní Moravě jsou však více zdobené, bohužel tato výzdoba není moc vidět, nosily se totiž pod kabátkem. V jižní části Slovácka se v této době šily vesty z hedvábí, např. tmavomodré kvítkované vesty. Materiál i střih ve tvaru písmene O poukazuje na blízký vztah k jihozápadnímu Slovensku.

Na vesty se oblékaly kabátky, většinou prosté, delší než vesty, s hustou řadou knoflíků, se stojatým límcem.

V 18. století převládaly kabáty krátké. Kabáty ze Znojemska jsou spíše barokního typu, mají řadu knoflíků po délce celé přední části. Na Brněnsku, od českých hranic po Drahanskou vrchovinu a na Hané však řada knoflíků sahá jen do pasu.

Všechny kabátky mají malý stojatý límeček, vzadu v pase se nacházejí dva knoflíky a směrem dolů vedou složené záhyby a tři švy. Na bocích tyto kabátky zdobí naznačené kapsy.

Se střihem kabátů souvisí hanácký střih dlouhých kožichů, kde se nosil tzv. ocáskový kožich, který byl ušitý ze dvou ovčích kůží s přidanými rukávy.

Na východní části území se nosí kabáty starších vývojových typů, které byly běžné v Uhrách a slovenském sousedství. Na Slovácku se takovýmto kabátkům říká mentíky a na Valašsku župice. Mají různou délku, většinou se však setkáme s kratším střihem, zdobí je šňůrování a sada knoflíků.

V horských obcích severního Valašska se nosíval zvláštní typ kabátu, který byl z hnědé huně jednoduchého střihu – oblékal se přetažením přes hlavu a rukávy byly pouze nastřiženy. Na jihu byl častý typ kabátu z bělavé až nažloutlé huně, který byl ušitý z rovných dílů. Zdobil jej velký obdélníkový límec, který se za nepříznivého počasí přehazoval přes hlavu. Žádný z těchto kabátů neměl knoflíky a převazoval se pouze podle potřeby.

Pokrývky hlavy nesměly za žádných okolností chybět. Odkládaly se jen při jídle a v kostele, jindy by považovali muže bez klobouku za blázna. Na počátku 19. století se objevují třírohé klobouky, např. na západě, na Znojemsku, v okolí Šternberku, v kroji z Losin a především ve Vizovicích, kde se jimi odlišoval měšťan od sedláka.

Největší oblibě se těšil klobouk se širokou střechou. Na Hané, na Břeclavsku a ve Strážnici se nosily klobouky malé. Za kloboukem se nosívala péra – na Hané a ve Strážnici paví, na Břeclavsku jeřábí.

V zimním období byly oblíbené kožešinové pokrývky hlavy. Jednalo se především o vysoké a honosné beranice z drahých kožešin, např. z beránčí, ale i z vydří, bobří, kuní nebo sobolí.

Na nohy si lidé obouvali nízké střevíce s přezkou a k nim punčochy. Na Hané a na západě se nosí s přehnutým okrajem. Jinde najdeme boty hrubé a nepřehnuté, např. na Znojemsku, v Porubě, ve Strážovicích. Mladší muži nosívali úzké holinky, nahoře vykrajované. Na brumovském panství (území Valašska) se nosilo soukenné obutí, tzv. krpce.

Důležitými součástmi mužského kroje byly doplňky:

Asi nejčastějším doplňkem byly nákrčníky – bílé, červené. Na Hané se však nenosily. Nezbytným doplňkem mužského oblečení byla asi do pasu vysoká hůl. Na Valašsku patří ke kroji samozřejmě valaška. Dalšími doplňky mohly být i zemědělské nástroje jako např. kosa, cep. Na Hané, v Porubě, na území Niska je oblíbená dýmka, na Kravařsku hodinky s řetízkem.

Zdroje:

LUDVÍKOVÁ, Miroslava: Moravské a slezské kroje, kvaše z roku 1814. Brno: Moravské zemské muzeum.

 

 

Historický vývoj kroje

Historický vývoj kroje

Pojem kroj má v užívání řadu významů. Šíři pojmu dokládá i Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, kde se kroj vymezuje jako oděv, který je charakteristický pro určitý kraj, dobu nebo organizaci. Kroj se v Čechách a na Moravě utvářel v průběhu staletí.

Mezi důležité znaky lidového kroje patří tendence uchovávat staré, užitím ověřené a vyhovující prvky šatu, a přenášet je ve více či méně pozměněné formě do dalších generací. Některé motivy lze zařadit až do začátku letopočtu. Jsou to jednoduché formované základní oděvy, např. sešitím dvou obdélníků vznikaly kalhoty, jednoduché košile, ženské sukně, zástěry apod. Z pohledu prvních posuzovatelů stylu venkovského života jsou časté jejich názory, že prostý oděv je dokladem chudoby lidu. I když tyto kontrasty nelze vyloučit, nejsou podstatné. Lidový kroj se v kulturní struktuře české společnosti objevuje v 18. století, motivy dále zrají až do 20. století. Kroj chápeme jako specifický typ oděvu spojený s jeho uživatelem a s životem.

Představy o oblečení venkovanů z doby středověku se soustřeďují na letmé popisy, schematické kresby a iluminace kancionálů a biblí, kde jsou lidové postavy vyobrazeny pouze žánrově. Muži stojí v krátkých nohavicích a ve volných či přepásaných kabátech, které jsou různě barevné. Celý jejich oděv doplňuje pokrývka hlavy. U žen se jedná o postavy v dlouhých splývavých šatech se zavinutou hlavou. V takovýchto vyobrazeních lze vypozorovat základní tradici lidových krojových součástí.

Ve 2. polovině 15. století a na počátku 16. století se objevují nové názory na charakter lidového oděvu. Jedná se zejména o jeho zdobnost, především o doplňky ve formě lemů, nášivky a jiných. Období české renesance přináší velký rozvoj textilního umění. Mění se také barvy a vzorování. Důležitým prvkem tohoto období je zvýraznění postavy.

V 15. století docházelo k významnému vývoji oděvu, zejména po vypuknutí kolonizačních procesů, kdy na východ Moravy přicházeli lidé v oděvu typu horského karpatského. Typ horský se postupně mísil se způsobem odívání v podhůří Beskyd. V oblasti Bílých Karpat a dnešního Slovácka probíhaly kolonizační procesy také. Ani na ostatním území Čech a Moravy není oblečení jednotné. Důležitou roli hraje náboženství, především protestantská tradice, dále německé a židovské obyvatelstvo a jeho způsob odívání.

V období baroka se vyvíjí výšivka, tříbí se barevnost a oděvy dosahují různé délky a šíře, mají různé střihy a doplňky. V této době u nás na celém území dochází ke tvarování a škrobení.

V 18. a 19. století dochází k obměně materiálů. Pořizují se dražší látky, především brokát, hedvábí, samet, jemné bavlněné batisty, hedvábné stuhy a šátky. Významný je rozvoj výšivky, která je barevná i bílá na šátcích. Lidé nosí punčochy, střevíce a na Moravě i vysoké boty. Mužský oděv je kvalitnější z řemeslně zpracovaných suken. Nosí se kabáty rozšířené vzadu šosy, krátké kamizolky, vesty, které si muži oblékají přes nařasené košile, kalhoty jsou ušity z jemně vyčiněné kůže. Na hlavě oblékají muži klobouky nebo kožešinové čepice. Reprezentační kus oděvu je pro sedláky dlouhý beraní kožich.

Za vrchol krojového vývoje lze považovat 40. léta 19. století. Později totiž nastává stěhování obyvatelstva a odkládání krojů, což nejprve zasahuje oblasti Ostravska a Podkrkonoší. Selské kroje se nijak podstatně nemodernizují. Toto je typické např. v jižních Čechách na Blatech, na Plzeňsku, na Hané a ve vínorodé části Slovácka. Po polovině 19. století se především v Čechách a do značné části i na Moravě užívání krojů pozvolna vytrácí.

Pro období národního obrození je typické, že se častěji než vlastní kroj vytváří oděv s prvky kroje. Kloubí se oblečení města s vesnickým.

Kroj jako takový, tj. oděv charakteristický pro určitý kraj, se objevuje až v 18. století a jeho vývoj pokračuje až do 20. století. Podrobnější informace pocházejí až z 2. poloviny 18. století. Kroje byly chápány jako výtvarný prvek žánrového zpestření krajiny. Konaly se různé slavnosti, které kroj prezentovaly v podobném duchu. Byla to např. slavnost v Praze z r. 1791 při korunovaci císaře Leopolda II. na českého krále. Poprvé se v těchto původně šlechtických a královských oslavách objevil i selský prvek. Další oslavy se konaly např. za doby korunovace císaře Ferdinanda V. na českého krále. Díky těmto slavnostem a průvodům se rozvíjela prezentace kroje v našich zemích. Dodneška jsou to např. průvody svatebčanů. Z běžného života však v tomto období kroje postupně odcházejí.

O povaze kroje se dozvídáme stále více díky malířským dokumentům. Jedná se především o kolorované mědirytiny W. R. Grünera z počátku 19. století, zřejmě z let 1810 – 1820. Některé práce se vztahují k jednotlivým regionům. Např. dílo A. Puchera a Ferdinanda Runka z jižních Čech. Z oblastí Moravy můžeme jmenovat soubor kvašů moravských a slezských regionů z roku 1811. Obrázky pocházejí od různých autorů. Později se objevuje dílo Wilhelma Horna, Aloise Beera, který se ve svých kresbách soustředil na oblast východních Čech.

K dalším důležitým pramenům patří i anonymní díla lidových umělců, např. betlémářů, kteří zobrazují figurky z počátku 19. století. Betlémy jsou ve sbírkách Národního muzea ze středních Čech a Českomoravské vysočiny. Výjimečné jsou i kresby sedláků a selek na nábytku, hlavně na svatebních skříních a truhlách.

O lidovém kroji píše také K. J. Erben, známé jsou malířské studie krojů z Hané, Slezska a Uherskobrodska Josefa Mánesa a dalších osobností Čech a Moravy.

Závěrečná desetiletí 19. století přinášejí dlouhou řadu jmen osobností zabývajících se krojovou tematikou. Jmenujme alespoň ty hlavní - Lubor Niederle, Čeněk Zíbrt, Lucie Bakešová, Magdalena Wanklová, Josefa Náprstková, Anna Jehličková, Renata Tyršová a další. K poznatkům o vývoji kroje přispívá i celá řada malířů, spisovatelů, dokumentaristů a také prvních fotografů.

Ve 20. století měly vliv na utváření kroje obě světové války. Za první Československé republiky a v době 2. světové války je kroj především svátečním prvkem. V průběhu 50. let však krojů stále více ubývá. Objevují se jen při zvycích širšího společenského vyznění, a to na hodových a masopustních slavnostech a zábavách. Nejoblíbenějším krojem tohoto období je kroj kyjovský.

Po 2. světové válce je kroj chápán pouze jako kostým a péče o něj je záležitostí kultury, což se odráží např. ve vlčnovské Jízdě králů, která je chápána jen jako folklorní festival. Podobně je na tom i chodská vavřinecká pouť, která se z poutního místa přesouvá do blízkého Mrákova.

V průběhu 20. století výrazně pokročilo bádání týkající se kroje. Jedná se zejména o Národopisnou výstavu a vědecké rešerše vypracované v jejím duchu, kde vzniká významné dílo Renaty Tyršové. Ve druhé polovině 20. století se výzkum přesouvá do terénu v lokalitách, kde se v minulosti udržely a pozměnily užitné formy kroje. Práce jsou také vázány na vědecké ústavy a fakulty v Brně a Praze, které připravují příslušná hesla pro Národopisnou encyklopedii.

Např. kroje na Uherskobrodsku zachovávají více archaických prvků se zřetelnými ohlasy karpatského oděvního stylu a zároveň se více přidržují užitných forem. Široký kožený pás u mužů, jejž nosili do konce 19. století, a tzv. krpce, jež obouvali obecní pastýři až do 1. světové války, byly poslední zbytky kroje horského.

I přesto se však lidový kroj objevuje jako čistá stylová sestava, jako skladba v jediné tónině, kde každý falešný tón skřípe. Musíme si uvědomit, že kroj je výtvorem generací, které zde svorně na pevných tradičních základech vytvořily dílo, vystihující jejich potřeby i jejich sen o kráse, jak jim to materiál a okolnosti dovolovaly.

 

Zdroje:

 

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny.

Beranice, baranica

Beranice, baranica

Charakteristika

Beranice je „čepice s beránkem a každá huňatá čepice vůbec“.

České dial. baranica je mužská pokrývka hlavy trojúhelníkového nebo obdélníkového tvaru, která je vyrobena z měkké beránčí kůže. Teplý materiál, z něhož je beranice vyrobena, ji předurčoval pro nošení v zimě. Baranica se dále nosí např. v období fašanku. Nejčastěji bývala baranica černá. Kromě černé barvy se můžeme setkat také s různými odstíny hnědé barvy či se strakatou, např. černobílou beranicí. Kožešinová baranica je ušita z kůže mladých černých ovcí, podšívku tvoří kožešiny bílých ovcí nebo beránka. Plyšová baranica je ušita z průmyslově vyrobeného plyše a je podšita bílou ovčí kožešinou.

Zikmund Winter uvádí: „Na hlavu vstavovali sobě muži lidoví nejraději čepice všelijakých forem… Z čepic leckdy zapsána jest beranice šmelcovaná“.

Také Machek píše, že „beranica byla čepice z beránčí kožešiny“, uvádí, že se beranici říkalo též houba, a to podle toho, jak vypadala.

 

Stav ve staré češtině

Beranice, -e fem. znamená ovce, něm. Mutterschaf a dále čepice z beraní kůže, něm. Mütze aus Schafsfellten. V pl. označuje kalhoty z beraní kůže, německy Beinkleider aus Schafshaut.

 

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

Ve Slovníku spisovného jazyka českého je beranice, -e, fem. uvedena ve významech „čepice z beraní kožešiny“ a „každá huňatá čepice vůbec“. Tady poprvé narážíme na zmínku, že by se mohlo jednat i o jiný materiál než beraní kožešinu. Beranice zde označuje také beraní kůži samotnou, např. zašít do beranice; kožich z beranic. Deminutivum je beranička, -y fem. Slovo berančice, - y fem. je „čepice z beránčí kožišiny, beranice“.

V Slovníku spisovného jazyka je beranice, -e fem. uvedena ve významu „čepice z beraní kožešiny“.

V Příručním slovníku jazyka českého je beranice, -e fem. ve významu „čepice s beránkem; huňatá čepice vůbec“: Na hlavě měl mlynář vysokou černou beranici.

České dial. baraňica je „čepice z ovčí (beraní) kůže s beránky“ nebo též „obyčejná čepice ze sukna“.


Etymologie

Česky beranice, dial. baranica pocházejí od základového slova beran, protože označují něco, co je vyrobeno z beraní kůže. Další významy jsou sekundární: „kláda opatřená na jednom konci železnou koulí, jíž se bouraly brány obléhaných objektů“, „dlaždičský špalek na dusání povrchu cesty a zařízení na vrážení pilot do země“. Odtud vzniklo sloveso beranitʼ „vrážet do něčeho“ (pro podobnost s trkáním berana). U Machka najdeme sloveso baraniť komu co nebo do někoho, což znamená usilovně „vrážeti do hlavy něco nechápavému“, „přemlouvat někoho“. Sloveso baráňať na koho znamená „žebroniti“ či „naléhati“.

Baranica „čepice z beránčí kožešiny“ je odvozeninou od beran „samec ovce“. V lidovém jazyce je beran „tvrdohlavec“ nebo „hlupák“.

Slovo beran najdeme i v jiných jazycích, a to v p., dl., ukr., r., s./ch. baran; v hl., sr. boran vše z psl. *baran, které nemá jednoznačný výklad. V češtině proběhla u tohoto slova disimilace, tedy různění hlásek, a to a-a : e-a, např. baran – beran.

 

Zdroje:

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

 

 

Cifrování

Cifrování

Charakteristika

Cifrování je vyšívání na mužském, ale i na ženském kroji. V případě mužského kroje najdeme cifrování především na kalhotách, gatích, které jsou bohatě cifrované od pasu až nad kolena. Barva tohoto vyšívání je u mladších mužů temně modrá, u starších mužů se však cifruje černě. Této ozdobě, která je nedílnou součástí každého mužského korytňanského kroje, se říká modrý kamrhol. Výšivka se provádí pomocí cifrovacího stroje.

Podle Machka, který ve svém slovníku uvádí slovo cifra, se jedná o ozdobu či příkrasu, kterou blíže charakterizuje jako nadbytné obloučky, kvítky, rozviliny na kresbě a výšivce. Machek ale také píše, že se takto označovala i umělůstka v hudbě či v tanci apod. Myslí tím cifrovaný tanec: „cifrovať znamenalo zdobiti tak, umně tančiti s křížením noh“. msl. Cifrovať znamenalo též „hrdě vykračovati“ (chodsky: rychle jíti) a „plésti nohama“.

Winter má na význam slova cifrování podobné názory jako Machek, totiž že se jedná o „šňůrové ozdoby na nohavicích“, kterým se říkalo buď „cifrování nebo zdobná a sličná pletenina prýkův a perel“. Píše, že se jedná o ozdobu, která se užívala převážně na ženských životcích, které pocházely ze 14. století, protože v této době byly v módě „tohoto způsobu točenice čili prýmu a tkanice“. Uvádí však také příklady cifrované vesty ze 17. století a šosatého cifrovaného kabátu z 18. století. Ani Winter ani Machek však neuvádějí, že by se cifrování mohlo vyskytovat i na mužských částech oděvu, jako v našem případě na gatích.

 

Stav ve staré češtině

U Jungmanna najdeme české starší cifra, -y fem., jejíž deminutiva jsou ciferka, cifřička „ozdoba“. Příbuzné je cifřičkářství, n. „ozdobování se přílišné“. České dial. cifrovati, mor. a slk. „ozdobiti“.

 

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

České dial. cifra, - y fem. je „ozdoba na lidovém kroji, dále ozdobná melodie v písni, v hudbě, umělý taneční poskok“. České dial. sloveso cifrovati „opatřovat lidový kroj ozdobným vyšíváním nebo malováním, píseň nebo hudbu ozdobnou melodií, tanec umělými poskoky“, dial. „skákat při tanci“; „spěchat“, např. krásně, bohatě cifrovaný kabát apod.

V Příručním slovníku jazyka českého a v nářečních slovnících je cifra, -y fem. „ozdobné vyšívání nebo malování“ (Kdysi nosili šohaji červené spodky s modrými ciframi, Vilém Mrštík), „ozdobný přídavek při písni, hudbě, umělý poskok při tanci“, cifrovati „dělati cifry při zpěvu nebo tanci“ (dialektické – Slovácko, Chodsko), „zdobiti vyšíváním či malbou“ (např. kožich lemovaný černým beránkem a cifrovaný barevným vyšíváním, Alois Mrštík).

Mor. dial. adjektivum cifrovaný „okázale nastrojený“, např. to je dzjevča cifrované, vzal som si ženičku velice cifrovnů.

 

Etymologie

Slovo cifra „ozdoba, výšivka“ najdeme i v jiných slovanských jazycích, např. ve slk. a s./ch. Slovenské cifra „výšivka“ je z maď. cifra téhož významu. Maďarské slovo je ze středověkého lat. cifrare „zdobit“. Také podle Newerkly je stč. cifra, nhn. Ziffer, středolatinské cifra „číslo“ až do 15. století „nula“.

Podle Machka je základem cifra „číslo“ z něm. Ziffer, které do 15. století znamenalo „nula“, „kroužek“, „oválek“. Cifra „ozdoba“, cifrovat „vyšívat“, „tančit, kroužit“ zůstalo od 15. století, kdy cifra ztratila význam „nula“ (nahradilo ji italské nulla), samostatným výrazem pro označení ozdoby, výšivky. Do českých dialektů přešlo slovo z maďarštiny přes slovenštinu.

 

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

 

 

Halena

Halena

Charakteristika

Ve staré češtině mužská halena označovala tříčtvrteční nebo dlouhý mužský soukenný kabát, který výjimečně používají i ženy, většinou pravoúhlého střihu. Jungmann uvádí: „Jedná se o sedlský, plátěný nebo i soukenný pláštík, svrchní mužský oděv“.

Halena se nosí za chladného počasí a sahá až po paty. Na prsou se zavazuje šňůrkami ze sukna, a pokud není příliš chladno, nenosí se oblečená do rukávů, ale pouze přehozená přes ramena.

V minulosti nosili muži haleny nezdobené z hrubého domácího sukna k pracovnímu a všednímu kroji. V současnosti se nosí haleny jen sváteční z průmyslově vyráběného žlutobílého sukna.

U kroje je halena střižena z dlouhých rovných dílů a její dominantní částí je límec, který na přední straně tvoří široké výložky a na zadní straně visí volně dolů. Výložky i límec jsou zdobeny aplikacemi z červeného, modrého a černého sukna.

 

Stav ve staré češtině

Slovo halena, -y fem. najdeme v Jungmannově slovníku s poznámkou mor. halina, deminutiva halenka, halinka. Nacházíme zde také podoby v ostatních jazycích, a to s. halina, vše znamená „šat“. Např. choditi v haleně, halenu obléci, halená krátká „krátký uherský kabát“, halena dlauhá, „hauně, neb šat ze sukna hrubého, tlustého, kudlatého“, halena „slovanská sukně neb dolomán z kozích srstí“.

 

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

Ve Slovníku spisovného jazyka českého najdeme slovo halena, dial. halina, -y fem. „volný kabátec prostého střihu, většinou mužský, z hrubé látky; blůza; kytle“; ovčácká halena; vojenská halena; pracovní halena, např. Valaši v hnědých halinách (Alois Jirásek).

Ve Slovníku spisovné češtiny je halena, -y fem. je zde uvedena ve významu „volný kabát z hrubé látky, původní součást lidového oděvu“.

Příruční slovník jazyka českého uvádí vedle názvu halena, -y fem. také halina „druh jednoduchého volného kabátce, obyčejně mužského“, „plášť z bílé houně“, „dlouhý nepřiléhavý kabát z houně vzadu s kapucí na přikrytí hlavy“.

Dial. halinka, hálinka s dlouženým –a– z nejasných příčin. Mor. dial. halena „jednoduchý kabát z vílé vlny, vyšívaný, v pase rozšířený a dole zúžený“, např. halena zhorela, deminutiva halenka, halenečka, např. ta moja halenka prevelice ceplá.

 

Etymologie

Slovo halena znamená v moravských nářečích a také ve slovenštině „svrchní oděv z bílého hrubého sukna“ (huně). Halena pochází z tur. chali. K nám bylo slovo přejato od jižních Slovanů (s h- místo ch podle haliti), asi ze s./ch. háljina „volný oděv“ od hälja téhož významu a to asi z tur. chali „koberec“. Tam odvozeno od chalja (sln., s./ch. halja šat), což je z tur. xali koberec. Etymologický slovník jazyka českého od Holuba a Kopečného srovnává halena r. chalát „župan“.

Ve slk. je hálja „halena, plášť“, v b. chalina „dlouhý svrchní oděv“. V č. a slk. se vlivem jazykové etymologie přiklonilo k halit, původní význam byl „lidový svrchní oděv z bílého hrubého sukna“. Samotné halit je nové, vzniklo deprefixací z rozhaliti, v češtině se vyskytuje pouze s předponami. Proto nemůže být halena odvozena od haliti. Počáteční h, které nahradilo původní ch, svědčí o tom, že slovo bylo přejato z jihoslovanských jazyků do západoslovanských patrně až na přelomu 18. a 19. století. Od nového halit je odvozena halenka „ženská blůza“. Odtud se přenáší halena „blůza“ i na pojmenování mužské košile.

 

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

BARAN, Ludvík; STAŇKOVÁ, Jitka: Lidové kroje Slovácka. Praha: ČTK-Pressfoto.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

Český jazykový atlas. I – IV. Red. J. Balhar a P. Jančák. Academia Praha, 1992 – 2005.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

 

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

Klobouk, klobúk

Klobouk, klobúk

Charakteristika

Klobouk je tuhá pokrývka hlavy s okrajem.

Klobouk jako součást kroje je označení pro mužskou pokrývku hlavy, která se nosí ke korytňanskému kroji svátečnímu, ale může se objevit i ve společnosti korytňanského kroje prostého. Klobouk je vyroben z černé plsti, s úzkou nahoru vyhrnutou střechou a zdobí jej tzv. „šmuky“, tj. barevné mašličkami a stužky různé pro svobodné a ženaté. Většinou jsou šmuky vyrobeny z krepinkových stužek a mají stříbrnou, zlatou, červenou a bílou barvu. U svobodných nesměl za kloboukem chybět „kosárek“, tj. bílé dlouhé kohoutí pero – znak statečnosti a jinošské zachovalosti. O svátcích nosí mladí chlapci dvě kohoutí pera, která si připevní na stranu svého klobouku, např. na fašank. Starší muži kosárek nenosí.

 

Stav ve staré češtině

V Gebauerově Staročeském slovníku a v Malém staročeském slovníku najdeme hesla klobúk, koblúk ve významu „klobouk, přilba“. Deminutiva klobúček a koblúček jsou zde vysvětleny jako „klobouček, výmluva, lest, úskok, podvod“. Uvedena jsou zde také odvozená přídavná jména, a to klobúčitý „mající klobouk, opatřený kloboukem jako ochranou, obranný“.

Ve sbírce Václava Hanky najdeme heslo caleptra, tj. klobouczek „vojenská přilba“. Je uveden v oddílech Vocabularius a Nomenclator latino bohemicus. V části s názvem Bohemarius najdeme klobouk jako: „Piletus sit klobuk; Cassis slap, que caleptra klobuczek“.

U Komenského je uveden klobouk jako označení oděvu pro obě pohlaví. „Společné: košile, [rubáš a oblečka], karkule, klobouk (jehož vrch tytlík jest), točenice, sukně, čuby, rukavice, punčochy,…“.

Jungmannův slovník uvádí starší české koblauk a koblúk. V dalších slovnících je však nenajdeme, pouze Kott se zmiňuje, že je lze nalézt v obecné mluvě.

Množství dokladů o slově klobouk najdeme i v dalších staročeských památkách, a to např. ve Zbraslavské kronice: V oděvech je tak veliká různá znetvořenost, jak veliká různost znetvořených myslí uvnitř to váže. Každý se pokládá za šťastnějšího, kdo vymyslí novou módu…. Klobouky dlouhé a nahoře špičaté, různě barevné, se nosí v městech, více na cestách.

Zmínku o klobouku, který prozradí hrdiny a smrtelně je tím raní, najdeme v rytířském románu Tristram a Izalda:

Kaedin, často jmenovaný rek,

jakž tomu chtěl z pekla zmek,

mějieše koblúk slaměný, neb bylo létě.

A když jědiechu přes most, kuon pod ním letie

tak, že mu koblúk spade pod most.

 

Stejně tak najdeme zmínku v Nejstarší české rýmované kronice tak řečeného Dalimila:

Když vládyky do města přijědechu,

klobúk jim přivrhúce, hlavu jim setniechu.

 

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

V Příručním slovníku jazyka českého najdeme klobouk, kloboulínek, klobounek a kloboučisko s významy „pokrývka hlavy u žen i u mužů vyrobená z tuhého materiálu“, „věc, která klobouk připomíná“, např. klobouk u lampy „stínidlo“, plechový klobouk nad kovářskou výhní, klobouk hutní pece, klobouk cukru „homole“, v botanice „hořejší část plodnice rouškatých hub“, v hornictví železný klobouk „oxidované části rudných ložisek“.

Slovo klobouk najdeme v bohatém zastoupení i ve starších českých pořekadlech, např. kloboučkovati někomu „dvořiti se mu“; čím větší hlava, tím větší klobouk; i pod ošumělým kloboukem moudrá hlava bývá; mnoho hlav pod jeden klobouk strčili; nový klobouk na hřebík zavěšují; obnošený klobouk na cestě nezmokne; choď s kloboukem v ruce „buď zdvořilý“; ona má klobouk „ona poroučí“; klobouk dolů / klobouk dolů před někým „včechna čest“; dejte si to za klobouk „nemá to cenu, není to nic platné“; někomu straší pod kloboukem „jedná nerozumně, pošetile“.

Etymologie

Klobouk, stč. klobúk a koblúk, je všeslovanský výraz.

Klobouk najdeme i ostatních slovanských jazycích, a to p. kłobuk i kobłuk, r., ukr. klobúk, s./ch. klóbuk, stsl. klobukъ, sln. klobúk, slk. klobúk, luž. kłobúk, dl. kłobyk / kłobych, plb. klübek, mak. klobuk, b. klobúk.

Do českého jazyka se dostal pravděpodobně z tur. kalpak „vysoká čepice“. Do Evropy pak toto slovo postupovalo ve dvou variantách – buď beze změny nebo s kol-, např. r. kalpak, p. kolpak, ukr. kovpak.

Jiří Rejzek se naopak přiklání k názoru, že klobouk pochází z rekonstruovaného *kalbuk, který psl. přejala jako *klobukъ, přičemž dodává, že změna kalb- ˃ klob- není známa a nejedná se ani o metatezi likvid.

 

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

BARAN, Ludvík; STAŇKOVÁ, Jitka: Lidové kroje Slovácka. Praha: ČTK-Pressfoto.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

Český jazykový atlas. I – IV. Red. J. Balhar a P. Jančák. Academia Praha, 1992 – 2005.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

BĚLIČ, J.; KAMIŠ, A.; KUČERA, K.; KŘÍSTEK, V.: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

HANKA, Václav: Zbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých. Praha, 1833.

KOMENSKÝ, J. A.: Dvéře jazyků otevřené. Praha: Paseka, 2003.

Zbraslavská kronika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1976.

Tristram a Izalda. Ed. PhDr. Zdeňka Tichá, CSc. Praha: Mladá fronta, 1980.

Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila. Ed. Havránek, Bohuslav; doc. Daňhelka, Jiří. Nakladatelství ČSAV, 1957.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

HANZÍKOVÁ, L.: Slovanský podíl na české oděvní terminologii (Kandidátská

disertační práce). Praha, 1986.

GEBAUER, Jan: Slovník staročeský. Díl 1, 2. Praha: Academia, 1970.

KOUŘILOVÁ, Michaela: Staročeské reálie – staročeské názvy oděvu (Bakalářská diplomová práce). Brno: Filozofická fakulta, 2009.

 

 

Košile, košula

Košile, košula

Charakteristika

Předchůdkyni košile se dříve říkalo subucula a byla již v prvních desetiletích našeho letopočtu součástí oděvu římského císaře Augusta. Také židovští velekněží nosili plátěnou košili, tzv. kenotet. Ve slovanských památkách najdeme často výraz košulja, a to již v 11. století. V průběhu 12. století byla košile mužským i ženským oděvem s tím rozdílem, že ženská košile byla delší a sahala až po kotníky. Vedle prostých košil, které nosili selští lidé, byly u měšťanstva a šlechty v módě také košile zdobené perlami či zlatem, obkládané tkanicemi.

Mužská košile je „část oděvu pokrývající horní část těla, která se nosí o svátcích“. U korytňanského mužského kroje rozeznáváme košili dvojího druhu.

První košile je ušitá z bílého plátna a vyznačuje se nabíranými rukávy a absencí výšivky u krku. Nazývá se košile vojenská podle toho, že v ní chodili mladí chlapci, kteří měli před vojnou. Jedinou výšivkou je výšivka monogramu pod prsy.

Druhá košile je rovněž bílá plátěná košile s puntem, která má bohatou výšivku u krku a od krku směrem dolů se táhne vyšívaný punt. Nečastější jsou květinové motivy či ovoce aj.

V létě se u prostého kroje nosila košile z doma vyrobeného konopného plátna.

 

Stav ve staré češtině

Staročeská košule je „volnější spodní oděv pokrývající trup“, „košile blízká rubáši“. Často se tyto dva názvy užívaly ve stejném významu.

 

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

V češtině je košile, -e fem. „prádlo nošené (přímo na těle) kryjící trup“, např. v p. pánské košile s dlouhými nebo krátkými rukávy; dámské trikotýnové košile s ramínky; popelínové, hedvábné, zefirové, silónové, flanelové košile. Deminutiva jsou košilka, dialekticky košulka, košilečka, košilička, košilenka, košulenka, košilinka, např. vyrostl už z dětské košilky „nabyl zkušností, nedělá již začátečnické chyby“. Od košile je odvozeno adjektivum košilkový, např. košilkový límeček, košilkové hedvábí apod.

Další významy jsou sekundární: „vnitřní roura dělové hlavně“; v technice, konkrétně ve slévárenství, znamená košile „vrstva hlíny, kterou se vytvoří model na jádru zhotoveném předem“.

Na Břeclavsku je košela, košula, na Mistřicku košula.

Pod heslem košile najdeme také hojné množství úsloví, např. připravit někoho o poslední košili „připravit někoho o všechno“; chodit o jedné košili „být chudý“; vzít si holku bez košile „bez věna, chudou“; bližší košile než kabát „vlastní zájem jde před cizím“; zvyk je železná košile „těžko se překonává“.

 

Etymologie

Název košile najdeme i v jiných slovanských jazycích, např. slk. košuľa, p. koszula, hl. košla, košula, dl. košula apod. Většina slovanských významů je u košile shodná s významem českým. Jde o výpůjčku ze středolatinského jazyka casula „plášť s kapucí“; význam „svrchní oděv je doložen ještě v ruských dialektech.

Slovenské košeľa bylo ovlivněno středohornoněmeckým kāsel(e) „pokrývka, roucho“.

Do slovanských jazyků se dostalo ze středolatinského jazyka také stč. kazula „ornát“, staropolské kaszula, kazula, kazuła „plodová blána“, s./ch. kóšulja „svlečená hadí kůže“ aj.

 

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

BARAN, Ludvík; STAŇKOVÁ, Jitka: Lidové kroje Slovácka. Praha: ČTK-Pressfoto.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

Český jazykový atlas. I – IV. Red. J. Balhar a P. Jančák. Academia Praha, 1992 – 2005.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

BĚLIČ, J.; KAMIŠ, A.; KUČERA, K.; KŘÍSTEK, V.: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

HANZÍKOVÁ, L.: Slovanský podíl na české oděvní terminologii (Kandidátská

disertační práce). Praha, 1986.

GEBAUER, Jan: Slovník staročeský. Díl 1, 2. Praha: Academia, 1970.

KOUŘILOVÁ, Michaela: Staročeské reálie – staročeské názvy oděvu (Bakalářská diplomová práce). Brno: Filozofická fakulta, 2009.

PETRŽELKOVÁ, Zdeňka: Staročeské reálie – názvy oděvů. Kalhoty, košile (Bakalářská diplomová práce). Brno: Filozofická fakulta, 2007.

 

KYBALOVÁ, Ludmila: Starověk. Praha: Lidové noviny, 1998.

Kožich, kožuch

Kožich, kožuch

Charakteristika

Kožich je svrchní kabát z kožešiny nebo kožešinou podšitý, ve staré češtině označoval také „svrchní část oděvu ušitou z kožešiny“.

Kožuch nosí muži v zimním období. Většinou je hnědý, vyčiněný z beraní kůže a s bohatým vyšíváním na prsou, vzadu od jednoho rukávu ke druhému a na švech, může být dlouhý i krátký. Pod kožuchem se nosí halena a bílý lajbl.

V 16. století byla oblíbená červená barva kožichů. Nezapomenutelnou součástí tradičního šatníku byly na konci 19. století kožichy žen i mužů – tzv. dubeňáky = beraní kožichy, hnědé, různých tvarů. Jednalo se o dlouhé kabáty s bohatými kožešinovými lemy a velkorysou výzdobou.

Kožuchy jsou buď krátké, nebo dlouhé. Krátké sahají mužům asi po kolena a jsou ušity z hladké hnědé kůže. Vepředu jsou zdobeny aplikace z jemné kůže obarvené do jiného odstínu hnědé, než má celý kožuch. Okraje jsou olemované tmavou kožešinou. Dlouhé kožuchy strážnického typu sahají mužům do poloviny lýtek nebo až ke kotníkům. Jsou ušity také z hladké ovčí kůže, ale mají dlouhý vlas, který lemuje spodní okraje. Nemají žádné zdobené aplikace a zapínají se na knoflíky, ale mohou se nosit i rozepnuté.

 

Stav ve staré češtině

V Gebauerově slovníku najdeme heslo kožuch, kožich a deminutiva kožúšek, kožíšek.

Winter uvádí, že asi nejstarším záznamem pro kožich je zmínka v zápisníku Alberta Bohema ze 13. století, kde píše: „kožuch de liška“, tedy zřejmě „liščí kožich“.

První zmínky nacházíme u Klareta. Výrazy jako kozuch a kozich se objevují jako lat. pellicium v Klaretově Bohemáři a dále kozzisek (rono) v Glosáři.

Staročeské kožich najdeme např. u Komenského, který ve svém díle Dvéře jazyků otevřené píše: „Kožišník z koží kožichy strojí“.

Ve staročeské skladbě Kocovník najdeme označení kožich jako přenesené pojmenování pro víru. Kožich nám prý dal božský kožešník (kocovník), což je Ježíš:

Znamenajte všichni mistři:

Jeden kocovník z své chytři

sšil mi kožich nepřěměřě

pravý mi v čas při méj vieřě.

 

Chodila sem v něm toliko

let nádcěte několiko,

však sem ho nezapsovala,

tak krásen, jakž sem jej vzala.

 

Z jedné kóžě hranostaie

z něho sobě kožuch skráje:

mně mój ostalcěl' biel' krásen,

tak iakž sem jej vzala řásen.

Druhá ukázka prezentuje kožich jako nákladnou část oděvu značící vyšší postavení majitele:

Téhož roku dne 21. února jel zvolenec Tobiáš, vzav s sebou z ctihodného sboru pražského kostela muže opatrné a vynikající rozvahou i vzdělané v písemnictví, totiž děkana pražského mistra Řehoře, probošta Tomáše, probošta Gotfrida a kanovníky pražské Vernhera, Oldřicha, Aleše, Dětřicha, Petra, Zdeslava a Beneše, též jiné kaplany biskupského dvora, všechny úplně oblečené v nejnádhernější oděv s pestrou podšívkou a v kuní kožichy,...

 

Ve starší češtině u Jungmanna a Kotta je kožich charakterizován jako „kůže se srstí vydělaná“, „kožený neb kožichový kabát“ a „roucho kožichem podšité“.

Kožich najdeme také v přenesených významech, např. kožich „vypjaté kvasnice v pivovaře“; dům v kožichu „dům, který je dřevěný, ale díky nahození vápnem vypadá jako kamenný“; kožich na poli „škraloup po silném přívalu“, kožichovec „pojmenování mola kožichového“.

 

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

Název oděvu kožich se zachovalo i současné češtině; deminutivum je kožíšek, které označuje „kožich malých rozměrů“ nebo „kožešinovou srst zvířat“. Slovo kožuch však ze spisovné češtiny vymizelo, je jen dial. kožuch „kožich“. Podle současných slovníků se jedná o „svrchní kabát z kožešiny nebo kožešinou podšitý“ nebo o „kůži savců se srstí“.

Kožich se vyskytuje v příslovích a pranostikách, např. na svatého Ducha nesvlekaj kožucha a po svatém Duše choď ještě v kožuše.

S přeneseným významem je např. starat se o svůj kožich „starat se o sebe“; prohnat někomu kožich „prohnat někoho, pokárat někoho“; vyprášit někomu kožich „nabít, natlouci někomu“; dostat se někomu na kožich „vehnat někoho do úzkých, najít něčí slabost“; nasadit někomu veš do kožicha „seznámit někoho s nepříjemným člověkem“; v kožichu moudrost nosit „být chytrý, pohotový“; utéci v kožichu do vody „téhož významu jako z louže pod okap“; opral mu kožich, ale rukávů nechal „zbil ho“; i kaftánek hřeje, když kožicha není „o skromném člověku“.

Etymologie

 Slovo kožich je slovanského původu, není přejaté. Psl. *kožuchъ „kabát celý ušitý z kůže“ vzniklo odvozením od výrazu *koža „kůže“ pomocí přípony –uchъ.

 Kožich se vyskytuje i v dalších slovanských jazycích, např. p. kożuch, r. kožúch, s./ch. kóžuch.

 

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1983.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

BĚLIČ, J.; KAMIŠ, A.; KUČERA, K.; KŘÍSTEK, V.: Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

GEBAUER, Jan: Slovník staročeský. Díl 1, 2. Praha: Academia, 1970.

KOUŘILOVÁ, Michaela: Staročeské reálie – staročeské názvy oděvu (Bakalářská diplomová práce). Brno: Filozofická fakulta, 2009.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

KOMENSKÝ, J. A.: Dvéře jazyků otevřené. Praha: Paseka, 2003.

HANKA, Václav: Zbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých. Praha, 1833.

VILIKOVSKÝ, Jan: Staročeská lyrika. Praha: Melantrich, 1940.

 

Pokračovatelé Kosmovi. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1974.

Krejzlík

Krejzlík

Charakteristika

Dnes už zastaralý, lidový a knižní název součásti oděvu je „široký límec, zpravidla nabíraný“.

U dětského kroje je krejzlík široký límec, zpravidla nabíraný: „krajkový límeček, který se uvazuje kolem krku u dětského kroje“. Langhammerová označuje krejzlík jako „nabíraný límec ke košilce, někdy i složitě skládaný a formovaný“.

U dětského kroje se výrazně nerozlišuje kroj chlapců a dívek. Jediným rozdílem mezi nimi je vyšívání, které je u chlapců modré, u dívek růžové.

 

Stav ve staré češtině

Winter uvádí, že dvořané při Rudolfově dvoře sváděli vinu krejzlů na ženské pohlaví, které „krejzlí, krejzluje se a škrobí, šije, tká a přede k nim krajky a porty.“ Ženské vůbec jako první začaly krejzly nositi.

 

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

V současné češtině je zastaralé, lidové a knižní krejzl, krajzl, -u m. „široký límec, zpravidla nabíraný“ (např. vyšívaný krajzl, krajkový krajzl) a deminutiva krejzlík, krajzlík, krejzlíček, krajzlíček „bílý, naškrobený krajzlík“.

Často se vyskytuje ve starší české literatuře, např. zčervenalé jich líce stápí se v široký drobně vroubkovaný, bohatě vyšívaný krejzl - Alois Mrštík; kolem krku pod kudrnatou hlavou nad vycpanými rameny se čechral zastaralý krajzl - Jaroslav Durych; babička měla starodávné šaty s krejzlíčkem - F. X. Svoboda; nastrčí si kněžský krejzlíček „dává si líbat ruce“ - časopis Lumír.

Na Břeclavsku je krézl „límec“, na Mistřicku říkají krejzlíku krajzlík.

Newerkla uvádí dialektické kriezel m., kriezla f. „ozdobný krajkový límec“; obecně krajzl; deminutiva jsou krejzlík, krajzlík „malé okruží u krku“; „límec pláště“; „košilový límec“.

Český dial. (hanácký) název je grézl.

 

Etymologie

České krejzl pochází z dolnoněmeckého deminutiva Kräusel „řasení, kadeření“, které je odvozeno od dolnoněmeckého Krause „kadeřavost, kudrnatost, okruží“ (Newerkla 2004: 457), které pochází z ie. *greus- od *ger-, což znamená „kroutit, vinout“.

Podle slovníku Klugeho pochází něm. Kreisel „dětská hračka“ m. od Kreis „kruh“, což pochází z původního *krausen (*krūsen) „kroutit, otáčet“.

Kreis „kruh“ m. ve středoněmeckém a staroněmeckém jazyce mělo podobu kreiz  „okolí“. Ve střední nízké němčině krīten, střední spisovné němčině krīzen „dělat něco krouživým pohybem".

 

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1983.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: de Gruyter, 1989.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

 

 

Lajbl

Lajbl

Charakteristika

Lajbl je v současném českém jazyce zastaralé a knižní ve významu „vesta, živůtek“.

Lajbl u krojů „vesta, krátká vesta z tmavomodrého vlněného sukna, kterou muži nosí na košili; „krátký světlý kabátek, který je zhotoven z flanelu a zdobí jej cifrování“. Tento krátký světlý lajbl oblékali muži v zimě pod kožuchem. Lajbl je zdoben zlatými kovovými knoflíky a na prsou přišitou vyšívanou růží zdobenou tkaničkami, které jsou naskládané a zdobené patáky, tj. stříbrnými a zlatými flitry.

Lajbl se obléká za chladného počasí přes rukávce. Je vyroben z bílého sukna, sahá do pasu a má volnější střih.

 

Stav ve staré češtině

O staročeském laiblík „vestička, kordulka“ se stručně zmiňuje Winter v souvislosti s biblí Severýnovou z r. 1537.

U Jungmanna najdeme starší české laib (layb), deminutivum laiblík, -čku m. „živůtek“.

 

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

České zastaralé lajbl, -u m. je „vesta“, „živůtek“, deminutivum lajblík, lajblíček téhož významu, např. spát ve dvou lajblíkách (Ignát Herrmann); přes kordulku oblékají ženy krátký bílý lajblík s červenými nebo zelenými výložky - Svatopluk Čech.

Dialektické lajb, -u m. nese význam „vesta“, např. chlapci se točí v modrých kazajkách, anebo vysvlečení v lajbech - Jindřich Šimon Baar; ani lajb, volně jen zapjatý, nedopjal - Alois Jirásek.

České dial. lajbl je „mužský krátký kabátek“ nebo „ženská vesta“; ľajbík je „kabátek ženský, kožešinou podšitý, se šosy“.

 

Etymologie

Slovo lajbl „vesta, živůtek“. Podle Machka pochází z něm. dial. (bavorského) Leib, Leibel „vesta“.

Naproti tomu Newerkla uvádí, že lajbl, lajb „živůtek, šněrovačka“ a deminutiva lajbík, lajblík, lajblíček, slovenské lajbl pochází z rak. deminutiva Leibe(r)l „živůtek, šněrovačka“. Slovo je i v ostatních jazycích: p. dial. lajbik, lejbik, sln. lidové lajbič, lajbljič, s./ch. dial. lajbek, lajbec, lajb(ica), lajbhen, rak. Leiberl, maď. lidové laibi „živůtek, šněrovačka“.

U Klugeho najdeme výraz Leibchen n., tedy „šněrovačka, živůtek“. Tento název pochází ze 17. století jako označení pro oblečení podle části těla, der Leib „břicho, tělo“. Sémantickou paralelou je francouzské corset, corselet, corps „tělo, břicho“.

 

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1983.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: de Gruyter, 1989.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

 

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS