O bílém koníčkovi

To bylo tehdá, když v Polešovicách odbila půlnoc a aj tamní hospoda zavřela svoje dveřa a vykopla posledního ožungru ze šenku. Jura Stašík sa téj noci také vracál z hospody. Pravda, měl už trochu popité, šél z prava do leva jak zpráskaný kocúr. Naráz uslyšél dupot koňských kopyt a řekl si, že sa asi nekomu z dědiny zplašil kůň. Koňské dusání sa blížilo a Jura čekál, čí že to kůň asi bude. V tom sa ulica od Zbořiska rozzářila světlem a Juru napadlo, že snáď hoří! Než ale stačíl zařvat o pomoc, vyběhl z uličky bílý kůň a celý zářil. „Tož toho teda nepoznám,“ řekl si Jura a hleďél na koňa. Kůň sa naráz zastavíl a promluvil k Jurovi lidským hlasem: „Chceš byt bohatý, Juro?“ Jura sa na slovo nezmohl, čuměl jak vyoraná myš, ale aspoň koňovi přikývl. Šak kdo by nechtěl byt bohatý, né? „Pojď, zavedu tě. Drž se mě!“ poručil mu kůň a skočil celý zářící přes potok. Potom sa hnal dál ven z dědiny a po polňačce k lesu Kladichovu. Jura mu ledvá stačíl, ale kůň byl dobře vidět, a tak ho sledovál. U lesa Kladichova se bílý kůň zastavil. Jura se rozhléžá a naráz uvidí, že celá zem je pokrytá mincama, drahým kamením, prsténkama a zlatem. „Juro, z toho pokladu si pober, co uneseš. Možeš brat do tej doby, než třikrát oběhnu lesík. Potom už né, jináč bude s tebú zle!“ poučil Juru koník. Potom dupl do zemi kopytem a dál sa kolem lesa. Jura sbírál zlaťáky a zlaté lžičky, co mu sily stačily. Potom uslyšél, že sa koník vracá. Košulu měl skoro plnú, ale pomyslél si, že na co bude brat mince a lžičky, když drahokamy sú cennější. A tak všecko vysypál a začál znovu. Tam našel diamant, tam drahokam, tam perly. Bílý kůň podruhé proběhl kolem Jury a Jura uviděl zlatý smaragd veliký jak vajco od holuba. A vedle něho leží další a další. Kam to enem dám? Proč sem si nacpal kapsy tak malýma kaménkama? Tak zas všecko vysypál a začál znovu. Enomže kůň sa už vracál potřetí. Kopyta utichla a bělouš zařehtál. Ale Jura jakoby ho neslyšél. Furt má málo a natuhuje pazúry po dalším pokladu. Je zle. Poklad se začál propadat a sesúvat kdesi do ďúry. A Jura s ním. Když bylo po všeckém, nebylo vidu ani slechu po koníkovi, ale ani po Jurovi. Přišly aj jiné noci, kdy sa bílý kůň u Kladichova objevil, ale nikdá už za ním nikdo nešél, protože nechtěl dopadnút jak ten chamtivý Jura Stašík.