O vlčnovských pozemcích

Napadlo vás nekdy, proč Vlčnov nestójí v prostředku svojého katastru? Vlčnov jak známo má kolem sebe takové krásné pole a lúky, jaké má málokerá dědina na Slovácku. Zem směrem k Hluku nebo Slavkovu je tu krásná a rovná, bez kotárů a žlebů. Pravda, na druhú stranu už to také fajnové néni, ale to vlčnovským nevadí, protože tam sú stejně enom samé hrby. A jak k tomu Vlčnov přišél, že mu komisa přidělila ty nejpěknější pozemky? Tehdá sa páni úředníci nemohli dohodnút, a tož sa sešla celá dědina. Byli u teho všeci strýci, šohajé, baběnky a dědáčci. Nikdo nechyběl. Všeci řvali jeden přes druhého, hádali sa jak psiska, keré pole má vlčnovským patřit. Už to vypadalo, že pání odjedú s nepořízenú. Tu sa kdesi ze zadu prodrala Kačenka, děvčica jak růža. „Páni, dajte Vlčnovi tolik, kolik dokážu bez oddychu odtancovat!“ navrhla Kača. A páni ju vzali za slovo. Vlčnovjané věděli dobře, jaká je to tanečnica, že na žádnej muzice neposedí, že by mohla tancovat od rána do večera. Ale páni si pomysleli, kolik toho taková dcérka može obtančit? Pár políček a bude mět dosť. A tak ráno, když slunko vyšlo, Kačenka už stála nastrójená na dolním konci. Čižmy sa jí glančily, rukávce měla naškrobené a bílé jak cukříčky a vyšívání plné růží. Jak sa slunko vyhůplo nad obzor, Kačka zavýskla a už sa točila. Najprv obtančila k vinohradům, do zámku, potom po rovině až k Nivnici. A za ňú šli ti páni měřiči a psali, co všecko bude Vlčnovu patřit. Sotva děvčici stačili. Jak sa slunéčko zhúpávalo k zemi, aj Kačenka už byla unavená. Co když sa nedotočí až do Vlčnova? A tak radši zamířila nejkratší cestú od Hluku přes hlucký háj směrem k Vlčnovu. A když slunko zapadlo, Kačenka dotančila z posledních sil tam, kde ráno začala. Všeci Vlčnovjané sa na ňu usmívali a měli té dobré země už dosť, že sa ani nehněvali, že nezatančila až dál k Veletinám. A tak sa stalo, že Vlčnov néni v prostředku svojeho katastru.