Charakteristika

Dnes už zastaralý, lidový a knižní název součásti oděvu je „široký límec, zpravidla nabíraný“.

U dětského kroje je krejzlík široký límec, zpravidla nabíraný: „krajkový límeček, který se uvazuje kolem krku u dětského kroje“. Langhammerová označuje krejzlík jako „nabíraný límec ke košilce, někdy i složitě skládaný a formovaný“.

U dětského kroje se výrazně nerozlišuje kroj chlapců a dívek. Jediným rozdílem mezi nimi je vyšívání, které je u chlapců modré, u dívek růžové.

Stav ve staré češtině

Winter uvádí, že dvořané při Rudolfově dvoře sváděli vinu krejzlů na ženské pohlaví, které „krejzlí, krejzluje se a škrobí, šije, tká a přede k nim krajky a porty.“ Ženské vůbec jako první začaly krejzly nositi.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

V současné češtině je zastaralé, lidové a knižní krejzl, krajzl, -u m. „široký límec, zpravidla nabíraný“ (např. vyšívaný krajzl, krajkový krajzl) a deminutiva krejzlík, krajzlík, krejzlíček, krajzlíček „bílý, naškrobený krajzlík“.

Často se vyskytuje ve starší české literatuře, např. zčervenalé jich líce stápí se v široký drobně vroubkovaný, bohatě vyšívaný krejzl - Alois Mrštík; kolem krku pod kudrnatou hlavou nad vycpanými rameny se čechral zastaralý krajzl - Jaroslav Durych; babička měla starodávné šaty s krejzlíčkem - F. X. Svoboda; nastrčí si kněžský krejzlíček „dává si líbat ruce“ - časopis Lumír.

Na Břeclavsku je krézl „límec“, na Mistřicku říkají krejzlíku krajzlík.

Newerkla uvádí dialektické kriezel m., kriezla f. „ozdobný krajkový límec“; obecně krajzl; deminutiva jsou krejzlík, krajzlík „malé okruží u krku“; „límec pláště“; „košilový límec“.

Český dial. (hanácký) název je grézl.

Etymologie

České krejzl pochází z dolnoněmeckého deminutiva Kräusel „řasení, kadeření“, které je odvozeno od dolnoněmeckého Krause „kadeřavost, kudrnatost, okruží“ (Newerkla 2004: 457), které pochází z ie. *greus- od *ger-, což znamená „kroutit, vinout“.

Podle slovníku Klugeho pochází něm. Kreisel „dětská hračka“ m. od Kreis „kruh“, což pochází z původního *krausen (*krūsen) „kroutit, otáčet“.

Kreis „kruh“ m. ve středoněmeckém a staroněmeckém jazyce mělo podobu kreiz  „okolí“. Ve střední nízké němčině krīten, střední spisovné němčině krīzen „dělat něco krouživým pohybem".

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1983.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

GREGOR, Alois: Slovník k zpěvům moravských Kopaničářů. Brno, 1955.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: de Gruyter, 1989.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Charakteristika

Lajbl je v současném českém jazyce zastaralé a knižní ve významu „vesta, živůtek“.

Lajbl u krojů „vesta, krátká vesta z tmavomodrého vlněného sukna, kterou muži nosí na košili; „krátký světlý kabátek, který je zhotoven z flanelu a zdobí jej cifrování“. Tento krátký světlý lajbl oblékali muži v zimě pod kožuchem. Lajbl je zdoben zlatými kovovými knoflíky a na prsou přišitou vyšívanou růží zdobenou tkaničkami, které jsou naskládané a zdobené patáky, tj. stříbrnými a zlatými flitry.

Lajbl se obléká za chladného počasí přes rukávce. Je vyroben z bílého sukna, sahá do pasu a má volnější střih.

Stav ve staré češtině

O staročeském laiblík „vestička, kordulka“ se stručně zmiňuje Winter v souvislosti s biblí Severýnovou z r. 1537.

U Jungmanna najdeme starší české laib (layb), deminutivum laiblík, -čku m. „živůtek“.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

České zastaralé lajbl, -u m. je „vesta“, „živůtek“, deminutivum lajblík, lajblíček téhož významu, např. spát ve dvou lajblíkách (Ignát Herrmann); přes kordulku oblékají ženy krátký bílý lajblík s červenými nebo zelenými výložky - Svatopluk Čech.

Dialektické lajb, -u m. nese význam „vesta“, např. chlapci se točí v modrých kazajkách, anebo vysvlečení v lajbech - Jindřich Šimon Baar; ani lajb, volně jen zapjatý, nedopjal - Alois Jirásek.

České dial. lajbl je „mužský krátký kabátek“ nebo „ženská vesta“; ľajbík je „kabátek ženský, kožešinou podšitý, se šosy“.

Etymologie

Slovo lajbl „vesta, živůtek“. Podle Machka pochází z něm. dial. (bavorského) Leib, Leibel „vesta“.

Naproti tomu Newerkla uvádí, že lajbl, lajb „živůtek, šněrovačka“ a deminutiva lajbík, lajblík, lajblíček, slovenské lajbl pochází z rak. deminutiva Leibe(r)l „živůtek, šněrovačka“. Slovo je i v ostatních jazycích: p. dial. lajbik, lejbik, sln. lidové lajbič, lajbljič, s./ch. dial. lajbek, lajbec, lajb(ica), lajbhen, rak. Leiberl, maď. lidové laibi „živůtek, šněrovačka“.

U Klugeho najdeme výraz Leibchen n., tedy „šněrovačka, živůtek“. Tento název pochází ze 17. století jako označení pro oblečení podle části těla, der Leib „břicho, tělo“. Sémantickou paralelou je francouzské corset, corselet, corps „tělo, břicho“.

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1983.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

KOTT, František Št.: Česko – německý slovník zvláště grammaticko – fraseologický, 1 - 7. Praha: Nakladatelství Josefa Koláře a Františka Šimáčka, 1878 – 1893.

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: de Gruyter, 1989.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

Charakteristika

U lidových krojů se jedná o druh mužských přiléhavých kalhot z tmavomodrého vlněného sukna, které zdobí bohatá výšivka.

Nohavice ve středověku pokrývaly tělo od chodidel až po bedra, kde byly upevněny pruhem stočené látky, provazcem či řemenem.

Nohavice se nosí ke svátečnímu a obřadnímu kroji. Na počátku století chodili muži v nohavicích ze světlého sukna, později se šily nohavice z různých odstínů tmavého domácího sukna. Sukno je v současnosti vyráběno průmyslově. V pase mají nohavice dva zástřihy. Mezi zástřihy se provléká úzký kožený řemen, který je bohatě vybíjený. Svobodní mládenci si do zástřihů vkládají vyšívané šátečky a tím se odlišují od ženatých mužů, kteří je nenosí.

Stav ve staré češtině

Staročeské nohavicě je „středověký prostředek obutí nohy, zvláště kryjící holeň, zpravidla od nártu nahoru“, také „kalhoty, jak je známe dnes“, popř. „punčochové kalhoty, které kryly i chodidlo“. Písemný doklad najdeme např. v Dalimilově kronice: všichni v nohawiczech chodiechu.

Ve 14. století se nosily nohavice úzké a těsně obepínající nohu, později do Čech pronikly nohavice dvojbarevné a vzorované, např. pruhy, šachovnice, kolečka, z barev červená a zelená.

V 16. století byly nohavice pracovním oděvem.

Nohavice byly zhotovovány speciálními krejčími, tzv. nohavičníky.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

České nohavice, -e fem. „část kalhot, která kryje dolní končetinu (kromě chodidla)“. Např. vyhrnout si nohavici. Deminutivum nohavička, -y fem. Deminutivní nohavičky slouží jako pojmenování spodního prádla, viz též synonymní nohavičky, nohavky.

České starší a dialektické nohavice, -ic fem. pomnožné „kalhoty“. Malina uvádí v sg. nohavica „nohavice“.

V úsloví: Z nohavic by ho vyklepal „je hubený“ - K. V. Rais.

Etymologie

Nohavice je utvořeno od noha podle rukavice ( ˃ ruka). 

Nohavice jsou známé i v jiných slovanských jazycích, např. slk. nohavice, p. nogawice, bělorusky nahavícy, s./ch. nogavice, hl. nohajca.

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. 2, Od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy. Praha: F. Šimáček, 1893.

WINTER, Zikmund: Dějiny kroje v zemích českých. Od nejstarších dob až po války husitské. Praha: F. Šimáček, 1892.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001.

KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: de Gruyter, 1989.

NEWERKLA, Stefan, Michael: Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2004.

Kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou. Velká nad Veličkou: Obec Velká nad Veličkou, 2000.

Národní muzeum. Fol. 1a – 98a, redakce Zeberova, 1459.

Charakteristika

Jako obojek se označuje stojatý límeček, který náleží mužské vojenské košili. Tento límeček je stojatý a nevyšívaný.

Slovo obojek vedle dodnes běžného zvířecího obojku znamenalo současně jednak límec jako součást oděvu, jednak nákrčník jako součást brnění. V polovině 15. století si stěžuje žalobce, že mu pohnaný „skíbil dáti kuoň, pančíř, obojek, prusplech“.

Stav ve staré češtině

Ve Staročeském slovníku nalezneme heslo obojek, -jka/-jku m. „límec, límeček, krejzlík, část oděvu (často lemování) obepínající krk“. Např.: král ciesařě za obogyek jě a nóž k hrdlu přistavujě (Dalimilova kronika); jako k okrasě hrdla zápony zlaté neb střiebrné oba okrajě oboika spínají (Klaretův Bohemář); mnohé panie… pójdú bujně k oltáři… v svých kuklíkách okovaných, v oboycziech jako v halžiech (štítenský sborník Klementinský); oboyek vel ožiedlé (latinský výkladový slovník, tzv. Lucianus, 14. – 15. stol.); aby… frejžky, woboyky, věnce perlové zjednala (Postila, 15. a 16. století); čechel, když se byl u obojka vytrhl (Naučení brněnská, hradišťské městské radě dávaná od r. 1447 až do r. 1509. Ve Staročeském slovníku najdeme i další významy tohoto slova, a to „obojek, ochranný nákrčník, část brnění chránící krk“ (část vojenského oděvu); „obojek, pouto kolem krku zvířete“.

Velmi bohatý výklad tohoto termínu ve starší češtině nalezneme v Jungmannově slovníku. Obojek, -jku, deminutiva oboeček a obojjček, -ečku, m. „něco, co se ovíjí okolo krku, ozdoba na hrdlo“.

Stav v nové češtině, nářeční varianty a významové specifikace

České obojek, -jku m., deminutivum oboječek ve významu „pásek kolek krku zvířete“, „věc, která je obojku určitým způsobem podobná“, např. zděný sloup s obojkem nahoře, tj. s pásem; hrdlička má na krku tmavý obojek; „zastaralý název límce, který se používá pouze v nářečích“; „kněžský kolárek, náhrdelník, součástka kulometu na hlavni, součástka podstavce kulometu“.

České dial. obojek „límec“, „vyšívaný šátek kolem krku“, „límec u košile, též vyšívaný“.

Etymologie

Holub, Kopečný a Machek rekonstruují psl. podobu *ob-voj-ьkъ, kořenové -voj- patří k víti. V jiných slovanských jazycích jsou názvy odlišné.

Také Rejzek uvádí, že obojek je tvořeno z předpony *ob- a odvozeniny od *viti „vinout“, vlastně „co je ovinuto okolo krku“.

Zdroje:

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

JUNGMANN, Josef: Slovník česko – německý. Díl I - IV. Praha: Academia, 1989 – 1990.

Slovník spisovného jazyka českého. 1. – 4. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1960 – 1971.

Příruční slovník jazyka českého. I – VIII. Praha: Státní nakladatelství, 1937  - 1957.

BARTOŠ, František: Dialektický slovník moravský. I, II. Praha, 1906.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia, 1968.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 1994.

SVĚRÁK, František: Nářečí na Břeclavsku a v dolním Pomoraví. Brno, 1966.

MALINA, Ignác: Slovník nářečí mistřického. Praha, 1946.

NĚMEC, Igor: Slova a dějiny. Praha: Academia, 1980.

ŠMILAUER, Vladimír: Staročeský slovník, obilé – ožžený. Praha: Academia, 1984.

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.